Pověst o Blažence

 


Zubštejn
O Blaženčině nevěrné lásce
Pan Odolen, majitel pevného Zubštejna, brzy ovdověl a tím starostlivěji pak vychovával jedinou dceru Blaženku. Vyrostla z ní překrásná panna a každý z družiny na ní mohl oči nechat. Nejvíce se do ní zamiloval Zbraslav, syn sousedního zemana. Urostlý mládenec také nebyl Blažence lhostejný a brzy bez sebe neučinili ani krůček. Vodili se hlubokými lesy, z vysoké hlásky vyhlíželi do nádherné krajiny a společně snili o báječné budoucnosti.
Ani ve snu je nenapadlo žít někde jinde, ale pan Odolen si přál, aby jeho dcera poznala mravy vznešené společnosti. Při jedné cestě do Brna vzal Blaženku s sebou mezi urozené panstvo. Devče vlastně poprvé opustilo rodný hrad a hned zůstalo u vytržení z veselých večírků, z vybrané tabule i opojných nápojů. K tanci vyhrávali hudebníci na nástroje, kterých jakživa neviděla a ve společnosti urozených dam, udatných rytířů a sličných jinochů se jí zalíbilo. Oči jí zářili štěstím. zapomenut zůstal Zubštejn a celá ta pustá krajina na horním toku Švarcavy! Zde přece klokotá ten pravý život! Ve městě, kde smích se mísí se šumem vína a třeskem zbraní při turnajích, kde se jí dvoří tolik kavalírů. Vůbec si nepovšimla smutné tváře jednoho mládence v otcově družině ...
Blažence se nejdříve dvořil jinoch z průvodu pana Žerotína, ale pak ji nešťastná náhoda svedla s panem Oldřichem z Třebíče. Ten jí vyznal lásku a Blaženka zapoměla na přísahu danou Zbraslavovi. Oddávala se nové vášni a Zbraslav smutně počítal dny zbývající do konce Brněnského pobytu.
Zubštejn

I po návratu však hleděl na dívku s obavami. Blaženka jen zasmušile bloudila po hradbách, vzdychala a vzpomínala na pana Oldřicha. Marně se jí Zbraslav kořil a vrhal k nohám.
"Nemiluji tě již!" vzkřikla zlostně, když připomínal daný slib. Odháněla ho jak nepříjemný hmyz.
Nešťastný Zbraslav se rozjel do lesů a celou noc bloudil hustými hvozdy. Až ráno se vrátil do hradu a blaženku našel připravenou k odjezdu. Pochopil, že míří za panem Oldřichem a v srdci se mu rozhostilo naprosté pusto a beznaděj. Hlava mu ztěžkla, že ji sotva udržel v dlaních. Teprve skřípot hradní brány a klapot koňských podkov ho probraly z mrákot. Vyskočil na hradby a zlostně zvolal za zrádnou dívkou.
"Budiž prokleta, když jsi zapoměla na naši lásku. Ať tě proklíná lid a slzy nešťastných panen i kletby jinochů ať na tebe padají tíží balvanů! Ať ani tvůj duch nenajde pokoje!!!"
Strašná kletba Zbraslavova se opravdu vyplnila. Blaženka nikde štěstí nenalezla! Prožila sice pár hezkých chvilek s Oldřichem, ale ten ji brzy opustil, protože toužil po volnosti. Na nikoho se nechtěl trvale poutat! Blaženka našla brzy nového přítele, prožila s ním řadu hezkých dnů, ale opět zůstala sama. Ještě několikrát se zamilovala a mnohokrát byla zrazena! Nakonec zůstala opuštěná ve velkém městě a s pláčem vzpomínala na Zubštejn, na otce a na Zbraslava, jenž jediný ji měl opravdu rád.
zub

Kajícně se vrátila na rodný hrad a v černých šatech, se zahalenou tváří, se potulovala nádvořím. Zbraslav však na ni ani nepohledl. Tím více se Blaženka trápila, soužila a utápěla ve vlastních výčitkách. Pak přestala vycházet a jednoho dne v tichosti skonala.
Otec ji nechalů pochovat a teprve tehdy se Zbraslavovi v očích zaleskly slzy. Často pak chodil k jejímu hrobu a vzpomínal na nádhernou lásku, která ho potkala, i na ukrutnou bolest, s níž ho opustila. Duch nešťastné Blaženky bloudí od té doby po zříceninách hradu, kdy kdysi svou velkou lásku zradila.
Romantická krajina kolem Zubštejna vábí pořád milence. Kdykoliv si zde slibují lásku, vždy se ozývá z hradních trosek výsměšný smích. Žádná slibovaná láska či věrnost ještě nenašla svého naplnění a milenci se vždy nakonec rozejdou. A proklínají Blaženku.
Ve chvíli, kdy se vzájemě zrazují a zapomínají jeden na druhého, v té chvíli se ozývá z hradu hrozné kvílení a nad zříceninou se zvedne malý bílý obláček. Je to duch nešťastné Blaženky.
z
Kolik takových bláhových a zoufalých Blaženek se ještě narodí, než se lidé jednoznačně postaví na stranu velké a čisté lásky.